Význam očkování

Očkování po celou svou historii ukazuje, že je velmi účinným prostředkem, jak snížit počet onemocnění danou chorobou, a není sporu o tom, že neexistuje lepší způsob, jak to provést. V nemocnicích se dnes již nesetkáváme s nemocemi, jako jsou přenosná dětská obrna, záškrt, tetanus apod. Velmi rychle lidé zapomněli na to, že ještě desítky let po druhé světové válce se každoročně objevovaly desetitisíce případů závažných infekčních onemocnění a ani hygienická opatření na tom mnoho nezměnila. Teprve po zavedení očkování jejich výskyt výrazně poklesl. Pokud se dnes takové onemocnění objeví, je to rarita, které se věnuje velká pozornost. V některých lidech to vyvolává dojem, že očkování je vlastně zbytečné. Ale není tomu tak.

Kromě pravých neštovic se doposud nepodařilo žádné onemocnění vymýtit a pokaždé, když bylo přerušeno očkování, došlo k rapidnímu vzrůstu počtu nových případů. Příkladem je celobuněčná vakcína proti černému kašli, jejíž podávání bylo z důvodu ne zcela oprávněných obav z nežádoucích účinků přerušeno v Německu, Velké Británii, Švédsku a Japonsku na konci dvacátého století. Záhy se objevily tisíce nových případů a desítky dětí černému kašli podlehly. Teprve potom, co bylo zavedeno očkování novou, nebuněčnou vakcínou, počet případů opět poklesl. Na tuto vakcínu se z důvodu jejího lepšího bezpečnostního profilu přešlo i u nás. Od jejího zavedení počet nových případů mírně vzrostl, protože její účinnost je o něco nižší, přesto však velmi dobrá – kolem 84 %.

Přirozená imunizace

Představa, že je pro děti výhodnější, aby získaly imunitu přirozeně prostřednictvím infekce, je velmi naivní a její praktický dopad by byl tragický. Vrátili bychom se do doby, kdy jen u nás umíraly ročně stovky osob na infekční onemocnění. Podívejme se pro ilustraci na historii výskytu spalniček: v roce 1960 zemřelo na jejich následky 48 osob a ještě v desetiletí 1961–1970 bylo zaznamenáno 291 případů úmrtí na spalničky. V roce 1969 bylo zavedeno očkování a v následujícím desetiletí nebyl hlášen žádný případ úmrtí na toto onemocnění. Obdobně vypadala situace se záškrtem: v roce 1945 na něj zemřelo 822 osob. V roce 1946 bylo zavedeno očkování a počet nových případů začal rapidně klesat, v roce 1950 záškrtu podlehlo již jen 139 osob a od roku 1970 již nikdo.

Trvalé následky

Bezpochyby by si po prodělání infekce část populace úspěšně vytvořila přirozenou imunitu, je však zřejmé, jak velký počet životů by byl zbytečně zmařen. Dalším nezanedbatelným aspektem jsou trvalé následky prodělaných infekčních onemocnění, které jsou nesrovnatelné s nežádoucími účinky očkování, například trvalá paralýza následkem dětské obrny, trvalé poškození srdečního svalu záškrtem apod.

Zdroj: BERAN, Jiří. Očkování: otázky a odpovědi. Praha: Galén, c2006. ISBN 80-7262-380-X.

http://www.prolekare.cz/casopis-lekaru-ceskych-clanek/mala-historie-infekcnich-nemoci-od-padesatych-let-minuleho-stoleti-a-vyznam-ockovani-55691